Víte že…

Víte, že festival Dvořákova hudební Nelahozeves, který se pravidelně koná v rodišti známého skladatele, nově vítá i alternativní a jazzovou hudbu? Akci na renesančním zámku navštěvují umělci z celého světa.



Náruč sebevrahů

Smutná, leč pravdivá jsou slova prof. Absolona, který v knize Moravský kras (1970) píše: „Předlouhá je řada sebevrahů, kteří hrůzným skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení ze strastí tohoto slzavého údolí.“ Zatím jich bylo napočítáno asi šedesát a každým rokem přibývají další. Jen letos (do 18. října 2006) skočili do Macochy tři lidé. Podle tiskových zpráv se sem sjíždějí sebevrazi z Blanenska, Znojemska, Prostějovska, Hodonínska a Brna. Podle Absolona samí „cizí lidé, kteří Macochu neznali, předtím u ní nikdy nebyli a které k ní vábily jen pocity zoufalství.“

Přístup na dno skrz Punkevní jeskyně (po suché i vodní cestě) byl objeven až na začátku 20. století, takže když se tam předtím chtěl někdo podívat, musel se – uvázán na lanech a zabezpečen svrchu – škrábat po kolmých skalách. Vytahovat těla sebevrahů nebyl právě vyhledávaný džob; k čemuž jistě přispíval i fakt, že ho nikdo nemínil platit. Přesto se vždycky dobrovolník našel. Do 19. století se v okolních vesnicích tradovalo zvláštní povolání (přirozeně ne na plný úvazek) – vytahovač mrtvol z Macochy. Absolon vzpomíná na dva, které sám osobně znal a o jejichž akcích mu povídal očitý svědek, jistý pan Podružka. Jmenovali se Martin Kala a Josef Nejezchleba.

Martin Kala – vytahovač mrtvol
Jejich práce (chcete-li záliba) vyžadovala silné nervy i žaludek. Když se v říjnu roku 1888 vrhl do propasti bohatý továrník Vojtěch Lassekr (čímž mimochodem způsobil nesmírnou senzaci), skončilo jeho tělo na dně tak roztrhané a zpřelámané, že museli zmínění vytahovači ostatky uvázat do dlouhé mlýnské pytloviny jako do balíku. Jindy se nechal Nejezchleba vytahovat na laně s mrtvolou v objetí. „Odpočinuv si připoutal nebožtíka k sobě prsoma k prsům, aby byli ve stejné výši a zvolal nahoru, aby již táhli. Sotva byl několik metrů nad dnem, zřítila se s hromovým rachotem část oné zvětralé skály, o niž mrtvý svými zády zavadil. Než dospěli oba k zmíněnému ostrému hřebenu, smeklo se s nimi lano o skalní štěrbiny, rozhoupalo otáčející se dvojici a několikráte mrštilo jimi o skalní stěny. Odvrátil jsem se od děsného tohoto divadla,“ vzpomíná Podružka. „Připadali mi oba, mrtvý v objetí živého točící se a houpající se na tenkém, skoro neviditelném laně, jako pavouk s lapenou kořistí. S jásotem uvítali jsme Nejezchleba, když dosáhl můstku, a zprostili jej ihned hrůzného břemene.“

Našli se i tací, kteří spadli do propasti, aniž by chtěli (a aniž by je někdo postrkoval). Za nesmyslnou nerozvážlivost zaplatil roku 1904 vytrénovaný štýrský alpinista Hynek Pucher z Judenburka. Předsevzal si, že jako první člověk sleze stěny propasti bez lan až na dno. Stovky turistů přijeli jeho pokusu přihlížet a odměnou jim byla hrůzostrašná podívaná. „Krev mi stydla v těle,“ píše očitý svědek, „když Pucher dospěl kolmé hlubiny, protože jsem věděl, že již se musí zřítit dolů, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil kříčku, ten ale povolil a nešťastník se řítil příšernou rychlostí do propasti.“ To, co chtěl Pucher dokázat, se nikdy nikomu nepodařilo.

Z psychologického hlediska je zajímavé, že v dějinách existují v počtu sebevražd skokem do Macochy výkyvy. Zatímco několik let po sobě nikdo tímto způsobem život neukončí, v jediném roce se pak případů objeví několik. To popisuje už prof. Absolon: „Např. v letech devadesátých minulého století (19. stol. pozn. red.) a zase v letech 30. našeho věku (20. stol. pozn. red.), vždy šest sebevrahů po sobě.“ Zatímco v letech 1999 a 2000 zaznamenali policisté jednoho sebevraha ročně, v roce 2001 byli hned čtyři. V následujících dvou letech nikdo, v roce 2004 tři. Minulý rok nevyhledal moravskou propast jediný sebevrah a letos už tři. Tak se snad blíží čas, kdy zase u nešťastníků upadne Macocha v zapomnění.



Poděkování | Online Travel Solutions © 2006-2007