Víte že…

Víte, že unikátní skalní útvar Pravčická brána zdobí „Sokolí hnízdo“? Tento výletní zámeček je dnes jednou z mnoha restaurací, v nichž se můžete občerstvit na cestě Českým Švýcarskem.



Skoro pravdivá báchorka

…Od té doby bezedná ta jáma
jménem „Macocha“ je světu známa;
hříšnice tam po tu chvíli
kolem chodí, vzdychá, kvílí;
cestovatel tamto v lese
z daleka již křižuje se.

Jan Nepomuk Soukop
(Macocha a její okolí)

Že je Macocha pojmenovaná podle jisté macechy, která do jejího jícnu vrhla nevlastního chlapce, ví každé malé děcko, co kdy bylo v Moravském krasu. Pokud nejste děcko ani jste kras nenavštívili, vězte, že Macocha je nejspíš OPRAVDU pojmenovaná podle macechy, která tam svého nevlastního syna shodila. Podle historických pramenů (Vigsius, 1663) se tradovaná pověst zakládá na pravdě. Co si lidé domysleli jde snadno vysledovat, vydáme-li se zpět do historie k prvním záznamům báchorky v literatuře.

Vůbec nejstarší papír, na němž je pověst o Macoše zaznamenána, pochází z roku 1793. F. J. Schwoyem se nechal inspirovat autor prvního cestopisného průvodce po Moravském krasu Jan Nepomuk Soukup, jehož verze pověsti vešla do povědomí veřejnosti. Úryvek, který čtenáři předkládáme v úvodu, pochází právě odsud. Soukop si vystačil s jednoduchou dějovou linií: zlá macecha shodila nevlastního syna do propasti, ten byl – zachycen jako zázrakem o větev – zachráněn místními vesničany, kteří se od něj dozvěděli pravdu – macecha přirozeně tvrdila, že se (nezbeda!) v lese zatoulal – a ženu svrhli do propasti. Jak se hoch jmenoval nám autor neprozradil. A tak dnes v knihovnách a na internetu nalezneme povídání o Jandovi, Honzíkovi i Martinovi.

Povětšinou znějí nějak takto:
Žil byl v malé chaloupce chlapec s dobrotivým otcem a macechou. Matka mu zemřela, když byl docela malý a táta se oženil – poblázněn vnady jedné z místních krasavic – rychle a bez rozmyslu. Nic nedal na rady vesničanů, kteří se ho snažili před ledovým srdcem pěkné dívčiny varovat, veselka byla veliká a neuplynulo ani devět měsíců, když bylo další děcko na světě. Nějaký čas se měli dobře, ale zlá povaha macechy se projevila, když její vlastní dítě začalo stonat. Malý chlapec churavěl, den co den usínal v horečkách a probouzel se s mrazivou zimnicí. Matka srovnávala jeho zesinalé tváře s rudými líci děcka nevlastního a do jejího srdce se začala vkrádat nenávist.

Nemoc se zhoršovala a nešťastná matka si nechala na radu povolat babku kořenářku. Ta po dlouhé proceduře prohlásila, že dítě může vyléčit jen jediná zázračná bylinka, která roste nedaleko v lese. Mladá žena nedbala blížící se noci ani třeskutého větru a vyběhla ven z chalupy onu rostlinu hledat. Namísto na bylinku ale narazila na podivný přízrak. „Zbytečně, ženo, hledáš čarovnou květinu,“ řekl statný muž s divokými záblesky v očích. „Věz, že čím silnější a zdravější bude tvůj nevlastní syn, tím churavější a slabší bude dítě tvoje.“ – a zmizel. Plán macechy byl od této chvíle jasný – je třeba zbavit se nevlastního děcka.

Sladkými slovy vylákala ho dalšího dne ven – aby s ní šel hledat bylinu, co bratříčkovi zachrání život (je prý mladý a má lepší oči). Neušli ani pár kroků, když se z nebe spustil ledový déšť. Hoch byl dobrák, tak ho voda nepolekala; plazil se v trávě, lezl na skaliska, prohledával křoví. Najednou slyší macechu volat: „Hochu, podívej!“ – a ukazuje na rudou květinku, krčící se při kraji hluboké propasti. Když se klučina trochu zdráhá, podá mu ruku se slovy, že jej „maminka drží a ať už se ponáhlá, než oba promoknou na kost“.

Jakmile se nevlastní synek k propasti přiblížil, už ho macecha zezadu postrkuje, jen ať spěchá. Ruce má silné a chlapec se marně brání – už je na zlomu skal, už ho nevlastní matka pouští, už s tichým výkřikem, vzdalujícím se v burácivé bouři, padá do propasti.

Žena, vyděšená tím, co udělala, běží domů nejkratší cestou. Manžel se jí pochopitelně na syna zeptal, jen co překročila práh světnice. Na tu otázku se dlouho připravovala, a tak jen se stručnou odpovědí, že „hoch za babičkou do nedaleké vsi na návštěvu odešel“, běží k posteli svého syna. Jaká to hrůza ji popadla, když, vinouce k sobě slabé tělíčko, zjistila, že je syn mrtvý. Zhroutila se na zem, ale v pokoji už nebyly silné paže, co by ji zachytily a uložily do postele – hospodář, maje o vlastní dítě strach, vydal se jej do lesa hledat. A tak maceše po probuzení z trpké mdloby nikdo neporadil psychologa ani terapii – šílená, tvář zkřivenou děsivým smíchem, vyběhla z chalupy a s mrtvým tělíčkem v náručí vrhla se do propasti. Ta je podle ní dodnes pojmenována Macochou.

S hodným chlapcem to dopadlo dobře. Otec naverboval půlku vesnice, aby ho šla hledat. Chodili lesem, loukami a poli, až ho našli viset v jícnu propasti, zachyceného o silnější větévku. Podařilo se jim ho vytáhnout ... a žili všichni šťastně až do smrti!



Poděkování | Online Travel Solutions © 2006-2007