Víte že…

Víte, že festival Dvořákova hudební Nelahozeves, který se pravidelně koná v rodišti známého skladatele, nově vítá i alternativní a jazzovou hudbu? Akci na renesančním zámku navštěvují umělci z celého světa.



Očima jeskyňáře


Řítící se skalní masiv; zvuky krumpáčů, odrážejících se o tvrdou horninu; prach v očích, nose, puse a kdovíkde ještě; proud vody, zalévající nevěřitelnou rychlostí těsné podzemní prostory; boj o holý život a čas od času nějaké to „vítězství“ v podobě objevu dosud nepoznané skalní dutinky, nejlépe ojíněné nějakým tím slušivým krápníčkem. Tak nějak si práci jeskyňářů představuje široká veřejnost – ne že by k tomu nikdy média nepřispívala. Jak je to opravdu?

Jmenuje se Libor Havlíček, pracuje jako geodet, pochází z Blanska, bydlí ve Zlíně a rád se směje. Žádné „speleo-vzdělání“ nemá, osud mu určila spíš než škola jediná knížka. Na jejích deskách stál název stručný, zato výstižný: Moravský kras. Autor prof. Karel Absolon tam prováděl výzkumy na počátku 20. století a objevil a popsal toho tolik, že fascinace podzemními prostorami neopustila někdejšího šestiletého Liborka do třicítky. Když naznal, že už je dost dospělý na to, aby se střemhlav vrhnul pod zem a začal tam, kde Absolon skončil, ale zároveň dost mladý na to, aby mu rozum nezavelel otočit to za první zatáčkou, vydal se poprvé do podzemí.

Blbost, poprvé jsem byl v podzemí u nás ve sklepě, potom v nějaké veřejně přístupné jeskyni s našima. Ale ty mluvíš o premiéře bádací akce, co? Pravda, to bylo kolem roku 2002, kdy jsem se s naší speleologickou skupinou Plánivy vydal do Amatérské jeskyně, nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás. Dneska jsem řádným členem České speleologické společnosti, která kromě nás zastřešuje další a další skupiny.

Jak se člověk k takové práci dostane?

  Neříkal bych tomu práce, je to koníček. Do Moravského krasu mě to táhlo odmalička, jezdili jsme tam na rodinné výlety; v Punkevních jeskyních mě z jedné strany poučovala průvodkyně o geologické jedinečnosti okolí a z druhé babička o nebezpečí pádu do ledových hlubin. U mě se jeskyňaření slučuje se zaměstnáním. Docela často je tam třeba něco změřit nebo zakreslit do map… protože co není v mapách, jako by nebylo objeveno.


Tím jsi mi na otázku zrovna neodpověděl. Co když se mi líbí Moravský kras a chci si zkusit být speleologem? To mě jen tak pustí do podzemí, ať se tam třeba utopím?

To samozřejmě ne. Ale na druhou stranu ti v tom nikdo (kromě mříží na vchodu) nezabrání. Což se teda samozřejmě nesmí…


Ty jsi začínal s pilkou?

Ne… fakt ne. Najdeš si kontakt na nějakou skupinu – nejlepší je samozřejmě ta naše (www.planivy.cz) – a domluvíš se na nějaké akci. Žádné nábory neprobíhají, nadšenci se objeví vždycky sami a bez nadšení by to beztak nešlo.


Co je úkolem speleologa?

Něco objevit, což v praxi spočívá v tahání kýblů s blátem, kopání, čerpání sifonů a tak dál a tak dál. Napoprvé je to, ostatně jako se vším, něco jiného. Mým úkolem bylo jen dávat si pozor na hlavu, koukat pod nohy a při tom si na kluzkých kamenech nerozbít hubu… což byl při tempu chůze, které kluci nasadili, docela problém. Asi po kilometru „běhu“ (tehdy mi to připadalo jako slušná desítka) jsme došli na místo našeho (tenkrát ještě jen jejich) zájmu. Dva kluci se oddělili, aby pokračovali slézáním komínů. Mě se ujal Uli s tím, že mi ukáže Bludiště Milana Šlechty – část jeskyně, která ten název (a to mi věř) nenese jen tak. Po prolezení dvou tří plazivek jsem byl totálně dezorientovaný a držel se Ulimu za zadkem, jak jen to šlo. Po půl hodině znejistěl a prohlásil, že jsme se ztratili. Asi to byla zkouška ohněm či fór pro nováčky… a nebo taky ne, dodnes nevím. Já byl tak mimo, že mi obsah toho, co řekl, došel až když jsme byli zase venku na denním světle.


Byl jsi nadšený, zklamaný, překvapený, vyděšený…? Čím?

Nadšený… vším! Těžko se to popisuje, chce to zažít na vlastní kůži.


Měla tenkrát vaše práce hmatatelné výsledky?

Jasně: boule na čele, naražená holeň, ukopnutý palec u nohy, modřiny po celém těle a bahno – chci říct jeskynní sedimenty – až v trenkách. Plus nějaký ten postup pár metrů vpřed, ale to jsem tehdy nevnímal. Velké objevy chtějí trpělivost.


Co se od té doby změnilo aneb je tvá kariéra na vzestupu?

Otázka na tělo! To ať soudí někdo jiný. Ale snad se ty roky aspoň trochu na mé práci projevily, to by jinak bylo všechno snažení k ničemu. Do budoucna bych chtěl (a nejsem sám), aby těch objevů bylo co nejvíc, což by podle nejrůznějších úkazů, teoretických výpočtů a vědecky podložených měření mohlo vyjít. Někteří odvážní nadšenci tvrdí, že doposud nebyla objevena ani polovina toho, co podzemí Moravského krasu skrývá. Já odvážný nejsem, tak ti tu nepředložím žádnou konkrétní představu – aby mě pak někdo nechytal za slovo a já se nemusel chytat za hlavu. Nemám vize, ale zcela jasný plán: kopat, kopat, kopat…


Uvidím pak to prokopané – jako člen široké veřejnosti?

Pochybuji. Tyhle prostory jsou spíš pro úzkou neveřejnost. Už jen proto, že jsou obtížně přístupné: spousta žebříků, někam se leze po laně, plazení, občas to chce něco přeplavat a podobně. Nic pro malého Honzíčka s rozvětveným příbuzenstvem v závěsu.


Pravda, pro Honzíčky jsou spíš Punkevní jeskyně se zábradlím, betonovým pódiem v Předním dómu a pohodlnými sedadly lodiček, z nichž si může člověk prohlédnout Macošské vodní dómy, aniž by jeho oděv znečistila jediná kapička. Určitě jsou ale i tam zákoutí, kam se běžný návštěvník nedostane, ne?

Jsou, třeba Skleněné dómy, pojmenované podle průhledných krápníků. Tam veřejnost nesmí, ale abych řekl pravdu, ani o moc nepřichází. Zajímavých útvarů je pár u vstupu, jinde krasová výzdoba není vůbec. Z geologického hlediska jsou to (nejen) hloubkou velmi významná místa, ale to turista těžko ocení. Občas Punkevní jeskyně vypouštějí (po povodních, když je třeba něco spravit apod.), tak jsem se prošel vysušeným řečištěm – kromě bláta a pár odpadků, co tam ti Honzíčci naházejí, nic moc k vidění. U Punkevek si může být návštěvník jist, že za peníze, co vrazil do vstupenky, dostal maximum. A že tam toho k vidění není zrovna málo!


Vrátím se ještě jednou k tvé první bádací akci. Mluvil jsi o Bludišti Milana Šlechty. Ten při průzkumech Amatérské jeskyně zahynul. Nemáš někdy strach?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale není to klasický strach, spíš jakýsi nevysvětlitelný respekt k podzemí. Ten tě nutí lézt do jeskyně připraveného řešit každou situaci, nenechat se zaskočit… Abych se přiznal, jednou nás v Rumunsku asi sto metrů pod zemí velká voda zaskočila… a to jsem se bál… ale jenom malinko. Na uklidnění nervů hromadně zpíváme naši oblíbenou jeskynní píseň: Proč musím zemřít zrovna dnes.

Skutečně je to tak snadné, nenebezpečné a přitom vzrušující? Tuhle stránku si pár dobrodruhů přečte, tak abyste tam za chvíli neměli nával…

Neřekl bych, že je to zrovna nebezpečné. Pokud jeskyni nepodceníš a nejsi úplný ignorant, nemělo by se teoreticky nic stát. Tuhle teorii vyvrací nehody, které se stávají a o kterých jsi mluvila. Někdy bohužel končí smrtí. V roce 1970 Milan Šlechta a Martin Zahradníček zahynuli při náhlé povodni a na jejich památku a počest získala Amatérská jeskyně své jméno. Já to musím zaklepat, když nepočítám utrženou kýlu, nikdy jsem v jeskyni žádnou nehodu neměl a ani jsem u žádné nebyl. Pevně doufám, že to tak zůstane. A dobrodruzi ať přicházejí, budeme čekat i tebe. Jen nepočítej s tím, že si budeš poprvé připadat jako nějaký objevitel. Mám-li být upřímný: já myslel jen na to, že je mi zima, mám mokro v botách, jsem jako prase, všechno mě bolí a mám děsnou chuť na cigaretu… připadal jsem si jako blbec.


Poděkování | Online Travel Solutions © 2006-2007